ENGLISH BELOW
Vyklidněný melodický punk ze srdce New Yorku. Ke konci roku 2025 vydali novinku s názvem This One Looks Cool, a my si to celé rozebereme.
Alan – Ahoj bando. Jak dlouho jste na scéně?
Mike Terry – Tuto cestu jsme začali na jaře roku 2008. Takže asi 18 let bez PŘESTÁNÍ?… Do p**i. Kam se ten čas poděl?
Alan – Za dobu existence, kolik jste toho vydali? A na jakých nosičí?
Mike –
6 This One Looks Cool Vinyl/CD/Digital
5 Full Length Albums on Vinyl/CD/Digital
3 Eps on 12” Inch/7” Vinyl/CD/Digital
3 Splits on 12”/7”/CD/Cassette/Digital
2 Cassette Single/Digital
1 Demo CD only
máme 70 skladeb
Alan – Momentálně posledním albem je This One Looks Cool. Jak dlouho jste na albu pracovali? Kdo vám s albem pomáhal? John Naclerio je pro vás kým?
Mike – T.O.L.C. Dělali jsme na něm skoro celý rok 2025, nicméně některé písničky jsme měli v šuplíku přibližně 6 let, vzali jsme je a přepracovali, teď jsou na novém albu a v našem repertoáru. Skladby jsme nahrávali v domácích studiích, ale většinu nahrávek, vokálů a produkce jsme dělali se zmíněným Johnem Nacleriem. John Naclerio je náš duchovní pátý člen. Spolupráce s Johnem se proměnila z pouhého masteringu písní a nahrávek, kdy pro nás pracoval, abychom z písní a našich vystoupení dostali to nejlepší. Je to klenot. Pracovitý a zatraceně talentovaný.
Alan – Album vyšlo u vícero vydavatelů. Kdo to vše domlouval? Já příkladně mám album od Davida z Engineer records.
Mike – Hodně z toho pochází od Andyho ze Sell The Heart Records, který to vydal ve Státech, a od jeho vztahů s Davidem a dalšími labely. Rodina labelů se stala kolektivem a jako kapela/umělec je fajn pracovat s lidmi, kterým důvěřujete a jsou upřímní.
Alan – Když vezmeme skladby z alba, můžeš nám je popsat? O čem jsou a popsat i hudbu?
Coffee, Cigarettes & Damp Church Basements – Napsal jsem tuhle píseň spíš jako metamorfózu mysli. Na povrchu to vypadá, jako by se někdo potýkal se střízlivostí. Když jsem tohle psal, dva velmi blízcí přátelé bojovali s démony pomocí léků. Vzhledem k tomu, že jsem byl ve vztahu s někým, kdo je střízlivý už více jak 20 let, myslím, že se na mě část jejich étosu přenesla. V písních je spousta termínů, které jsou AA/NA věcmi, o kterých jsem nikdy neslyšel. Prostě se to tak stalo. Také se spousta punkových koncertů koná ve vlhkých sklepech kostelů, takže možná je to všechno o punkových show? Je to vlastně cokoli, co chcete. Nové začátky a tak dále.“ – Terry
„Divey League Fools“
Packing Up My Knives – Už se vám někdy stalo, že jste strávili dvacátá léta drcením se v práci a pak seděli u baru s blízkým kamarádem a mluvili o tom, jak byste si mohli zlepšit život, ale nikdy jste to neudělali? Tahle písnička je přesně o tom. Napsal jsem ji jako nadčasový rozhovor o ztrátě a odmítnutí přijmout změnu, zatímco sledujete, jak svět plyne, a cítíte se bezmocní s tím cokoli udělat. Způsob, jak dostat ze sebe negativitu a alespoň na něco zakřičet. – James
Divey League Fools – Náš kamarád natáčel krátký nezávislý hororový komediální film o kanibalech. Objednal si pro film tuto píseň s poznámkami: „Ať to zní jako JBR/MISFITS/ALKALINE TRIO. Docela jednoduché! Napsali a nahráli jsme ji za 2 týdny. Je to super. Tahle písnička je kolektivně jednou z našich nejoblíbenějších v historii kapely. Nebýt tohohle hloupého filmu, tahle pecka by neexistovala. Jsme navždy vděční Allenovi a jeho týmu z MEAT LOVERS za to, že nás pozvali k roli v jejich filmu. Film také získal cenu na filmovém festivalu v Utahu za nejlepší původní píseň k filmu. Stále čekáme, až nám pošlou trofej. Tik ťak… tik ťak… Terry.
Honolulu Sun – Tahle písnička se málem jmenovala „Indiana Jones a chrám Boba Gibsona“. V říjnu 2024 svět ztratil jedno ze svých zářivých světel. Bob byl náš kamarád, kterého jsme potkali na turné na SXSW v roce 2010. Stali jsme se nejlepšími kamarády prostřednictvím hudby. Miloval vtipy a legraci celkově, Želvy Ninja, pařby, hudbu, svou ženu, psy, Disneyho, baseball a lidi. Byl obrovská osina v zadku. Ale královský člověk. Pokud máš srdce, dej mi vědět, jak to dokážeš. Proč se to jmenuje Honolulu Sun? Je to mýdlo, které Bob každé jaro schovává z Bath and Bodyworks. Říká se, že čich je smysl, který nás spojuje se vzpomínkami. Kdykoli přivoním k Honolulu Sun, vzpomenu si na všechny naše dobré časy. – Terry.
March 24, 1984 – Jsem posedlý filmy. Tohle je písnička o dospívání, o filmech o dospívání. Teenagerské filmy z 80. a 90. let. John Hughes, Cameron Crowe atd. – Terry.
Goodnight, Future Boy! – Čím dál méně lidí má děti. Je to děsivý, ztracený svět. V hudebním světě je pro mnoho z nás umělců a snílků ještě běžnější, že odmítáme mít děti, abychom se mohli věnovat umění, nebo proto, že svět je na nic. Po narození mého prvního dítěte, holčičky, jsem byl proti tomu, abych měl jen jedno dítě. Chtěl jsem holku. Zdálo se to jednodušší. Vyrůstal jsem mezi ženami. Nepovažuji se za mužného chlapa. Měli jsme víc sexu. Což znamená víc dětí… a tentokrát to byl kluk. Z kluků se stávají muži. Z mužů se spíše než ze žen stávají násilníci, sérioví vrazi, tyrani… chápete. Toho jsem se bál. Takže jsem napsal tuhle píseň jako dopis svému nenarozenému synovi. Se všemi obavami z toho, co se může stát, a se vší nadějí a pozitivitou, kterou jsem dokázal projevit v hrůze z blížícího se otcovství v Americe roku 2020. Od napsání tohoto textu jsem podstoupil vasektomii. Udělej to. – Terry
She’s On The Run – Klasický příběh dívky z malého města, která se vydá na západ za svým snem a snaží se utéct před problémy. Obvykle jsme docela pozitivní kapela. Tahle písnička je trochu ironická.
Ambivalence – Vaším největším nepřítelem můžete být vy sami. Neschopnost držet se plánu nebo rozhodnutí povede k lítosti, stagnaci a co je nejhorší, k písni o tom, jak jste mohli být lepší, ale nikdy jste neudělali potřebnou změnu. Abyste se dostali na druhou stranu pole problémů, někdy stačí jen vztyčit hlavu, začít kráčet a nestarat se o všechny možnosti, ke kterým mohou vést jiné cesty. – James
Space Buds – Byli jste někdy ve vztahu, který se prostě rozpadl? V podstatě se z vás stanou spolubydlící, kteří byli kdysi milenci, rozvíjí se váš vztah a najednou jste jen dva různí lidé obývající stejný prostor. Žádné hádky, žádné drama. Jen obrovská, chladná nicota. – Terry
The Walk To Heartwood – Malý festival v Gainesville na Floridě se již více než 20 let mění v utopii punk rock and rollu pro všechny jeho fanoušky a subžánry. Co začalo jako vtip o tom, jak dlouhá je cesta z jednoho pódia na druhé a jak bychom měli o té desetiminutové procházce napsat píseň a samotnou píseň natočit tak, aby trvala 10 minut, se změnilo v něco trochu vážnějšího. Nenávistný a milostný dopis současnému stavu punkové scény. Hudebních i textových odkazů je spousta. Jen tak dál, je to rychlá newyorská chůze. – Terry
Alan – Vy jste přirovnáváni ke skupině Samiam (tak protože jsou z tohoto stylu nejznámější) – vy čerpáte podle vás z jakých kapel a stylů?
Mike – Je to vtipné, slyšel jsem o srovnání s nimi a Lifetime. 2 kapely, které jsem taky nikdy moc neposlouchal. Možná je to kvůli té pozitivní taneční, melodické atmosféře z východního pobřeží, kterou přinášíme. Upřímně nevím. Vím, že náš bubeník má Samiama moc rád. JE to takový rozsah, jaký si s tím spojuji. Víte, v průběhu let se každá kapela nějak promění v něco jiného a hodně z toho je založeno na vlivu. Řekl bych, že na začátku nás silně ovlivnily kapely jako Rancid, Bouncing Souls, Less Than Jake, the Clash. Řekl bych, že tyhle otisky stále neseme, ale rozhodně jsme kulatější.
Alan – K USA se ještě vrátíme. Vy už jste hráli v Evropě. Kde v Evropě jste hráli? A na který koncert nejraději vzpomínáte v Evropě? A proč zrovna na toto vystoupení?
Mike – Hráli jsme v Anglii, Walesu, Skotsku, Německu, České republice, Belgii. Měli jsme skvělé koncerty a večírky ve všech těchto zemích, ale jeden z nejpamátnějších byl na Booze Cruise v Hamburku v roce 2021. Na festivalu jsme už hráli, ale ne na lodi. Ten rok jsme hráli na lodi a byl to zábavný a krásný zážitek.
Alan – Naši čtenáři jsou převážně z Čech a Slovenska. Znáte tyto dvě země? A nějaké kapely z těchto krajin znáte?
Mike – Jasně! Hráli jsme v Česku, na Slovensku zatím ne! Neznám žádnou kapelu ani si nepamatuji žádnou, s níž bychom hráli, ale mám skvělou vzpomínku na hraní v klubu Božák v Teplicích. Po koncertě jsme v klubu spali a streamovali živě, takže o tom existují důkazy, ale terorizovala nás nějaká příšera. Nekecám, klubu obývala příšera a nikdo nespal. Vypadala jako hybrid ještěrky, psa a krokodýla. Divné je, že pár dní poté, co jsme hráli v Praze, byli jsme v muzeu a tam byl obraz podobně vypadající příšery.
Alan – USA máte projetý celé? Myslím koncerty, festivaly? A podobná otázka jak na Evropu. Kde se vám hrálo nejlépe a proč?
Mike – Hráli jsme ve 48 státech z 50. Warped Tours, festivaly SXSW, velké i DIY festivaly, The Fest na Floridě. Za ta léta jsme měli spoustu úžasných koncertů, ale hrát na THE FEST v Gainesville na Floridě je asi vždycky skvělá párty. Dobrá atmosféra, utopický punk rockový ráj. Spousta pozitivní energie.
Alan – Máte nějaké vtipné zážitky z natáčení? Nebo z koncertů? Které jsou publikovatelné!
Mike – V našich začátcích jsme odehráli pár koncertů v křesťanských punkových klubech v New Hampshire a Texasu. Vždycky bylo dost trapné se jen tak objevit a neuvědomit si to, dokud se nespustila modlitba nebo jsme neviděli nějaké hardcore umění s Ježíšem. Vždycky jsme byli uctiví, ale pro mě je to prostě takové oxymoronické.
Alan – Jak bylo poslední album přijato mezi lidmi?
Mike – Je to krátká doba co je venku, lidem se to moc líbí. Což je skvělé.
Alan – Na rok 2026 co připravujete? Tour po USA a Evropě? Jižní Amerika?
Mike – Měli jsme Jižní Ameriku a Japonsko na užším seznamu. Možná, až bude svět trochu méně šílený a drahý, můžeme to uskutečnit. V roce 2026 máme naplánované nějaké koncerty v USA a také cestu do Kanady.
Alan – S jakou, jakými kapelami jste si zahráli co vás zaujali?
Mike – Deadline, Flick Knives, Friends Without Boats.
Alan – Díky za rozhovor, snad není poslední.
Mike – Děkuji a omlouvám se za zpoždění! Doufám, že se jednou setkáme osobně! A pozor na teplickou příšeru v Božáku!
ENGLISH:
Calm melodic punk from the heart of New York. This year, 2025, they released a new album called This One Looks Cool, and we’ll break it all down.
Alan – Hi guys. How long have you been on the scene?
Mike Terry – We started this journey in the Spring of 2008. So about 18 years without any real breaks?…F**K. Where has the time gone?
Alan – How many songs/albums have you released during your existence? And on what media?
Mike –
5 Full Length Albums on Vinyl/CD/Digital
3 Eps on 12” Inch/7” Vinyl/CD/Digital
3 Splits on 12”/7”/CD/Cassette/Digital
2 Cassette Single/Digital
1 Demo CD only
Total Song: 70
Alan – The latest album is This One Looks Cool at the moment. How long have you been working on the album? Who helped you with the album? Who is John Naclerio to you?
Mike – TOLC took about a year or less from start to finish, however some of the songs we had started writing about 6 years prior and then picked them up and reworked them. We recorded the songs at home studios but did the bulk of the tracking and vocals and production with the mentioned John Naclerio. John Naclerio is our spiritual 5th member. Working with John morphed from him just mastering songs and records for us to truly working together to get the best out of the songs and our performances. He’s a gem. Hardworker and talented as fuck.
Alan – The album was released by several publishers. Who arranged all this? For example, I have an album from David from Engineer Records.
Mike – A lot of that stuff comes from Andy from Sell The Heart Records who released it in the states and his relationships with David and other labels. The family of labels has become a collective and as a band/artists, it’s nice to work with people you trust and are honest.
Alan – If we take the songs from the album, can you describe them to us? What are they about, and describe the music?
“Coffee, Cigarettes & Damp Church Basements”
“I wrote this song as more of a metamorphosis of the mind. On the surface, it seems like someone dealing with sobriety. When I was writing this 2 very close friends were battling demons with substances. Being in a relationship with someone 20+ years sober I guess some of their ethos rubbed off on me. There are lots of terms in the songs that are AA/NA things that I’ve never heard of. It just happened that way. Also a lot of punk shows happen in damp church basements so maybe its all about punk shows? It’s whatever you want it to be really. New beginnings and all that” -Terry
“Divey League Fools”
You ever spend your twenties busting your ass at work and then sitting around a bar with a close friend talking about how you could make your life better but you never do? This song is talking about just that. I kinda wrote it as a timeless conversation of loss and refusal to accept change while watching the world go by and feeling powerless to do anything about it. A way to get the negativity out, and at least scream about something. – James
“Packing Up My Knives”
A friend of ours was making a short indie horror-comedy film about cannibals. He commissioned this song for the film with the notes “Make it sound like JBR/MISFITS/ALKALINE TRIO. Easy enough! We wrote and recorded it in 2 weeks. It’s rad. This song is collectively one of our favorites ever in the history of the band. If it wasn’t for this silly little movie, this banger wouldn’t exist. We are forever grateful for Allen and his team @ MEAT LOVERS for asking us to be part of their film. It also has won an award at an Utah film festival for best original song for a movie. We are still waiting for them to send the trophy. Tick toc….tick toc… Terry
“Honolulu Sun”
This song was almost called “Indiana Jones and The Temple of Bob Gibson.” In October of 2024, the world lost one of its shining lights. Bob was our friend who we met on tour to SXSW in 2010. We become best buds via music and outside music. He loved inside jokes, ninja turtles, partying, music, his wife, dogs, disney, baseball and people. He was a royal pain in the ass. And a royal human. If you got heart, let me see you Prove It. Oh, why is it called Honolulu Sun? It’s a soap Bob hoarded every spring from bath and bodyworks. They say smell is the sense that ties us to memories. Whenever I smell Honolulu Sun, I think of all our good times. -Terry
“March 24, 1984”
I am obsessed with movies. This is a coming of age song about coming of age movies. Teen movies of the 80s and 90s. John Hughes, Cameron Crowe etc.-Terry
“Goodnight, Future Boy!”
More and more, less and less people are having kids. It’s a scary fucken world out there. In the music world, it’s even more common for many of us artists and dreamers, to opt out of having children to pursue art or because the world is shit. After having my first child, a girl, I was down for only having one kid.I wanted a girl. Seemed easier. I grew up with all women. I don’t consider myself a manly man. But we had more sex. Which means more kid…and this time is was a boy. Boys become men. Men more so than women become rapists, serial killers, tyrants…you get it. That was my fear. So i wrote this song as a letter to my unborn son. With all the fears of what could happen plus all the hope and positivity I could shine through in the terror of impending fatherhood to a son in 2020’s America. Since writing this, I have had a vasectomy. Do it.-Terry
“She’s On The Run”
The classic story of small town girl heads out West to chase her dream, trying to run from her problems. Usually we are a pretty positive band. This song is a little tongue and cheek.
“Ambivelance”
Your greatest enemy can be yourself. The inability to stick to a plan or a decision will lead to regret, stagnation, and worst of all a song about how you could have been better but never made the necessary change. To get to the other side of a field of problems, sometimes, you just need to keep your head up, start walking, and not worry about all the possibilities other paths can lead to. -James
“Space Buds”
You ever been in a relationship that kinda just fizzled out? You basically become roomates who were once lovers, growing a relationship and suddenly, you are just 2 different people occupying the same space. No fights, No Drama. Just vast, cold nothingness. – Terry
“The Walk To Heartwood”
For over 20 years, a small festival in Gainesville, Florida has morphed into an Utopia of punk rock and roll for all its followers and sub genres. What started off as a joke about how long the walk from one stage was to another, and how we should write a song about that 10 minute walk and make the song itself 10 minutes, turned into something a little more serious. A hate and love letter to what is the current state of the punk scene. The musical and lyrical references are a plenty. Keep up, it’s a fast new yorker walk. – Terry
Alan – You’ve been compared to the band Samiam (because they’re best known for this style) – what bands and styles do you draw from?
Mike – It’s funny, I have heard of the comparison to them and Lifetime. 2 Bands I’ve never really listened too. It might be cause of the positive dancey, east coast melodic vibe we bring. But I honestly don’t know. I know our drummer loves Samiam a lot. But that’s my extent of the connection. But You know over the years every band kinda morphs into something and a lot of that is based off of influence. I’d say in the beginning we were heavily influenced by bands like Rancid, Bouncing Souls, Less Than Jake, The Clash. Now I’d say we still carry those banners but definitely more rounded and eclectic.
Alan – Let’s get back to the USA. You’ve played in Europe before. Where in Europe did you play? And which concert do you remember most fondly in Europe? And why this performance?
Mike – We have played England, Wales, Scotland, Germany, Czech Republic, Belgium. We have had a great shows and parties in all these countries but one of the most memorable was at Booze Cruise in Hamburg in 2021.We had played the festival before but not on the boat. That year we played on the boat and it was such a fun beautiful experience.
Alan – Our readers are mainly from the Czech Republic and Slovakia. Do you know these two countries? And do you know any bands from these countries?
Mike – Of course! We have played in Czech Republic but never Slovakia…yet! I don’t know any bands or remember any we played with but I do have a great memory of playing Club Bozak in Teplice. After the show we slept at the venue and we were live streaming, so there is evidence of this, but we were being terrorized by a monster. I shit you not, a monster inhabited the venue and no one slept. It looked like a lizard dog crocodile hybrid. Crazy thing is, a couple days after we played in Prague and were at a museum and there was a painting of a similar looking monster.
Alan – Have you traveled all over the USA? I mean concerts, festivals? And a similar question for Europe. Where did you play the best and why?
Mike – We have played 48 States out of 50. Warped Tours, SXSW Festivals, large and DIY, The Fest in Florida. We have had so may amazing shows over the years but probably playing THE FEST in Gainesville Florida is always a great party. Good vibes, utopian punk rock paradise. Energy is beautiful.
Alan – Do you have any funny experiences from filming? Or from concerts? Which ones are publishable!
Mike – We played a couple shows in our early years that turned out to be at Christian Religious Punk venues in New Hampshire and Texas. It was always very awkward just showing up and not realizing it until a prayer would break out or we see some hardcore Jesus art. We were always respectful, but it just is so oxymoronic to me.
Alan – How was the last album received by people?
Mike – It’s still pretty new and people have been really enjoying it. Which is rad.
Alan – What are you preparing for 2026? A tour of the USA and Europe? South America?
Mike – This band has had South America and Japan on the short list so many times. Maybe when the world is a little less crazy and expensive we can make it happen. In 2026 we have some US shows planned as well as a trip up to Canada. 2 of us are getting married in Summer and Fall, so we it’s a very busy year!
Alan – What bands have you played with that caught your attention?
Mike – Deadline, Flick Knives, Friends Without Boats.
Alan – Thanks for the interview, hopefully it won’t be the last.
Mike – Thank you and sorry for the delay! Hope to meet in person one day! Oh, and Watch out for the Bozak Monster of Teplice!
